Trumpova politika vůči Venezuele: Změny, které nic neřeší
Hlavní
Po zadržení Nicolase Madura se venezuelské vedení zdá být stabilní. Trumpova podpora viceprezidentce Delcy Rodríguezové však nevytváří žádné viditelné změny v politice. Opozice se snaží získat Trumpovu přízeň, ale Madurovci si i nadále udržují moc. Situace vyvolává zklamání mnoha Venezuelanů, kteří očekávali zásadní změny po pádu režimu.
Pokud by někdo na týden vypnul televizi a sociální média, mohl by snadno přehlédnout, že ve venezuelském vedení došlo k významné změně. Na státní televizi se opět objevují známé tváře režimu, jako jsou ministr vnitra Diosdado Cabello a ministr obrany Vladimir Padrino López, na které USA vypsaly odměnu 25 a 15 milionů dolarů.
Nicolas Maduro, označovaný opozicí jako 'tropický Stalin', plnil obrazovky téměř denně. Pro mnohé byl symbolem teroru, přičemž jeho zmizení a zadržení v USA je pro ně úlevou. I když je Maduro v současnosti ve vězení, jeho okolí si nadále udržuje moc. Konsolidace postmadurovské vlády probíhá hladce, přičemž Trump ukazuje přízeň k viceprezidentce Delcy Rodríguezové, která změnila svou image z revoluční političky na pragmatickou ekonomku.
Opozice, vedená Maríou Corinou Machadovou a Edmundem Gonzálesem, se snaží oslovit Trumpa, avšak její úsilí zatím nenachází odezvu. Machadová se odvážila prohlásit, že by Trumpovi klidně předala svou Nobelovu cenu míru. Trumpovi se však může postoj vůči Venezuele měnit, ačkoli Rodríguezová se zdá být jeho favoritkou.
Americký prezident hrozí, že pokud se Madurova klika neuchýlí k jeho požadavkům, mohl by nařídil druhý vojenský úder. Nicméně, otázkou zůstává, zda by byl tento zásah úspěšnější než první. Rodríguezová a Cabello nabízejí Trumpovi přívětivější tvář, avšak uvnitř země zůstávají revolucionáři, kteří se domnívají, že pouze oni mohou vést zemi.
Diosdado Cabello, v plné vojenské výstroji, se snaží veřejnost uklidnit, i když jeho přítomnost spíše vyvolává posměch v diaspoře. Režim stále provádí razie a zatýká politické oponenty, zatímco Madurovci byli udrženi na svých místech. Trump sice odstranil nenáviděného diktátora, ale mocenské struktury zůstávají. Někteří Venezuelané tak po Madurkově zadržení zažívají zklamání, protože mají pocit, že Trumpova agenda je více zaměřena na kontrolu venezuelské ropy než na podporu demokracie a lidských práv.
Někteří věří, že maduristé se stali Trumpovými rukojmími, ale i tak budou pokračovat v dodávkách ropy a dalších nerostných surovin. V konečném důsledku se tak vedle venezuelských generálů a kolumbijských partyzánů ocitly i Spojené státy jako součást této mocenské hry.
Nicolas Maduro, označovaný opozicí jako 'tropický Stalin', plnil obrazovky téměř denně. Pro mnohé byl symbolem teroru, přičemž jeho zmizení a zadržení v USA je pro ně úlevou. I když je Maduro v současnosti ve vězení, jeho okolí si nadále udržuje moc. Konsolidace postmadurovské vlády probíhá hladce, přičemž Trump ukazuje přízeň k viceprezidentce Delcy Rodríguezové, která změnila svou image z revoluční političky na pragmatickou ekonomku.
Opozice, vedená Maríou Corinou Machadovou a Edmundem Gonzálesem, se snaží oslovit Trumpa, avšak její úsilí zatím nenachází odezvu. Machadová se odvážila prohlásit, že by Trumpovi klidně předala svou Nobelovu cenu míru. Trumpovi se však může postoj vůči Venezuele měnit, ačkoli Rodríguezová se zdá být jeho favoritkou.
Americký prezident hrozí, že pokud se Madurova klika neuchýlí k jeho požadavkům, mohl by nařídil druhý vojenský úder. Nicméně, otázkou zůstává, zda by byl tento zásah úspěšnější než první. Rodríguezová a Cabello nabízejí Trumpovi přívětivější tvář, avšak uvnitř země zůstávají revolucionáři, kteří se domnívají, že pouze oni mohou vést zemi.
Diosdado Cabello, v plné vojenské výstroji, se snaží veřejnost uklidnit, i když jeho přítomnost spíše vyvolává posměch v diaspoře. Režim stále provádí razie a zatýká politické oponenty, zatímco Madurovci byli udrženi na svých místech. Trump sice odstranil nenáviděného diktátora, ale mocenské struktury zůstávají. Někteří Venezuelané tak po Madurkově zadržení zažívají zklamání, protože mají pocit, že Trumpova agenda je více zaměřena na kontrolu venezuelské ropy než na podporu demokracie a lidských práv.
Někteří věří, že maduristé se stali Trumpovými rukojmími, ale i tak budou pokračovat v dodávkách ropy a dalších nerostných surovin. V konečném důsledku se tak vedle venezuelských generálů a kolumbijských partyzánů ocitly i Spojené státy jako součást této mocenské hry.
Je zajímavé sledovat, jak Trumpova administrativa přistupovala k Venezuele. Měli jsme možnost vidět různé strategie, ale přinesly skutečně nějaké podstatné změny? Možná je na čase se zamyslet, zda sankce a tlak na vládu jsou skutečně tím nejlepším řešením. Jaké alternativy bychom mohli prozkoumat, pokud chceme dosáhnout skutečné změny? A kdo vlastně těží z tohoto konfliktu?